Podzim je tu.

Člověk se ani neohlédne a léto je pryč. Podle mě letos ani pořádně nezačalo a už se přiblížil podzim. Užili jsem si pár dní krásného babího neboli indiánského léta, stromy zčervenaly, tráva zežloutla, ochladilo se a najednou je půlka listopadu. Od letošního 1. ledna bydlíme oficiálně v novém domě a já mám pocit, že těch skoro 11 měsíců uteklo tak rychle jako nikdy předtím. Na jednu stranu to má i nesporné výhody. Například na hypotéce nám tím pádem zbývá už jen 29 let. Jo, fakt hurá! :)

Od začátku jara až doteď jsme udělali kolem domu vše, co se dalo stihnout v rámci finančních a časových možností. Pokračovat budeme zase příští rok, až roztaje sníh (bude-li vůbec nějaký) a rozmrzne zem. Obrovský dík patří hlavně mému muži, protože jakožto panelákové dítě mi opravdu dělá radost. Maká, co může, a hlavně se naučil spoustu nových věcí, postupů a různých zákonitostí zahrady, které se mu budou v následujících desítkách let ještě mockrát hodit.

Našemu Honzíkovi už bude na jaře pět let, letos mu odstartoval předposlední rok ve školce. Učí se psát, počítat, vyptává se úplně na všechno včetně toho, kdo z čího břicha se narodil a proč byl spojený zrovna pupíkem. Baví ho knížky o autech, zvířatech a dinosaurech. Všechno, co přečteme nebo co uslyší v televizi, si pamatuje. Běžně mi dává otázky typu: „Jakou krev má chobotnice?“ nebo „Má medúza mozek?“ a nevyhnutelná: „Proč vyhynuli dinosauři?“ Přiznávám, že občas, když se blíží pracovně náročnější polovina měsíce nebo nedej bože závěrka, mám hlavu jako balón. Moje mozková kapacita se pak smrskne jen na vědomosti o zvířatech a účtování přijatých plateb v brazilských reálech. Na ostatní mi jaksi nezbývají mozkový buňky ani čas.

Dny mezitím jsou ale báječný. Z Adámka nám roste nejspíš artista, herec nebo nějaký jiný druh komedianta, takže o zábavu máme postaráno. Já vím, že se jen chová jako většina dětí, ale pořád si nějak nemůžu zvyknout, že občas vyleze na stůl, předběhne Honzíka nebo metá kotrmelce na gauči, aniž by ho pramálo zajímalo, jestli nedopadne až na zem. Je to fakt drsňák. Nefňuká kvůli hloupostem, do všeho jde po hlavě a s nadšením, což zejména u zkoušení nových pokrmů oceňuji. Pokud totiž znáte naše zkušenosti v tomhle směru s Natálkou a Honzíkem, nedivíte se. Je rychlý, má sílu a nebojí se ničeho. Uvidíme, jestli mu to vydrží, až půjde poprvé do školky. V říjnu mu byly dva roky, takže to má za pár.

Natálka oslavila svoje první dvojciferný narozeniny a je z ní už velká slečna a pomocnice. Během dní, které tráví u nás, cítím, že v ní mám holčičího spojence. Musím přiznat, že je to dost často úleva, když stačí něco říct jen jednou a někdo hned ví, co je tím myšleno a že vůbec poslouchá a rozumí napoprvé. Prostě parťačka.

O běhání

Začala jsem běhat. Haha! Hahahahahahahahahaaaaaa! Úplně vás, kteří mě trochu znáte, vidím, jak smíchy padáte ze židlí. Jako ale fakt nekecám! Ano, jsem jeden z nejlínějších tvorů na Zemi a ano, pořád nemám ráda sport. Tedy aktivně. Pasivně se kouknu klidně i na curling. Na tělocvik jsem téměř nechodila už na základce, a když na gymplu vymysleli „zdravotní tělesnou výchovu“, byla jsem první přihlášená. Prostě kdo mě zná, ví, že jsem tomu pohybu nikdy moc nedala. A vlastně ani nevím, co mě to teď napadlo. Dost možná mě nadšení zase brzy přejde, ale prozatím se snažím přesvědčit sama sebe, jak mě běh začal bavit a že mě vůbec nebolí nohy. Haha!

Za všechno může určitě hezké počasí. V zimě, sněhu, ve větru a dešti bych se do venkovního sportu rozhodně nepustila. Dalším důvodem je jistě to, že i nejmladší Adámek už je odmamánkovanej a je mu stejně dobře s maminkou jako s tatínkem, tak proč by si kluci nemohli jednou za čas užít ukládání do postýlek bez mámy, žejo. Máma totiž mezitím může jít vypustit duši na nejbližší kopec a vrátit se v infarktovým stavu, když už děti spí. Když jsem minulý týden zahlídla v televizi kousek reality show Parta maraton, napadlo mě, že by těch dvacet minut umírání třikrát týdně mohlo být taky dobrou příležitostí pro odreagování se od neustálýho stresu, přemýšlení, organizace a napětí. Když máte dítě nebo dokonce víc dětí, jste permanentně ve střehu. Většinou můžete vypnout maximálně na chvíli večer před usnutím, pokud ovšem máte to štěstí, že děti usínají dřív než vy. Běhání mi připadalo jako dobrá výmluva pro to, abych nemusela chvíli přemýšlet o ničem, nikoho nehlídat a prostě a jednoduše vypnout. Haha! Takto to zní moc hezky, ale prozatím jsem ve fázi, že celou dobu běhu přemýšlím o tom, jestli přežiju a hlídám si každý nadechnutí, protože mám pocit, že to je moje poslední a že hned při dalším kroku omdlím a najde mě za měsíc až dva nějakej chudák houbař. Na nějaký třídění myšlenek nemám zatím ani pomyšlení.

Věřím ale, že bude líp. Jednou, až uběhne pár měsíců nebo let, poběžím si jen tak s lehkostí, budu se jen kochat krásami okolní přírody (náhodou už jsem si trochu všimla, že existují kolem mě pole, stromy a zvířata!) a budu si u toho moct třeba i s někým povídat.

Haha!

O štěstí

     Občas padají hvězdy a to se pak říká, že si má člověk něco přát. Nesmí svoje přání vyslovit, protože potom by se nesplnilo. I když to ve skutečnosti nejsou hvězdy, ale letící meteory, je snadný uvěřit tomu, že dokáží splnit vaše přání. Zvlášť pokud po něčem opravdu toužíte. Vždycky, když se mi poštěstilo padající hvězdu zahlédnout, přála jsem si jen jednu jedinou věc. Být šťastná. Ne peníze, auta, dovolenou. To mi připadalo málo. Pokaždé jsem si jen přála být v životě šťastná. Zabalila jsem do tohoto přání úplně všechno. Lásku, rodinu, zdraví, svobodu, spokojenost, pohodu, bezpečí, možnosti, dostatek všeho. Tak nějak si představuju štěstí já. Ve 13 jsem se toužila podívat do Paříže, což se mi brzy poté splnilo. Potom jsem si hrozně moc přála letět letadlem. To se mi poprvé poštěstilo v roce 2005. Pak byl mým obrovským a dlouholetým snem New York. Tam jsme si výletily se Šárkou v roce 2009. Jenže opravdu jsem si celý život přála jen to štěstí.

     Dnes už můžu toto přání i vyslovit, protože mám pocit, že se nejen splnilo, ale každým dnem se naplňuje víc a víc. Jasně, že některý dny jsou horší, ale většina dní je báječných. A i když toho všeho mám někdy večer už plný zuby, jsem unavená, bolí mě hlava nebo záda, chce se mi spát a čeká mě ještě práce (ať už ta oficiální nebo prostě třeba jen uklízení), stačí jen jeden Honzíčkův vtip, Adámkův úsměv nebo pohlazení od manžela a já si uvědomím, že tohle je ono. To je to celoživotně vzývaný štěstí, který jsem měla na mysli, když jsem hleděla na černou letní oblohu a snažila se zachytit vteřiny letu zářícího meteoru.

Obyčejný štěstí je totiž ukryté i ve všech těch odřených kolínkách, posmrkaných kapesníkách, poblinkaných bryndácích, probdělých nocích, když rostou zoubky nebo zlobí zvýšená teplota, i v těch počůraných plínách a špinavých ručkách, co se myjou vždycky před jídlem, nebo v každé kostce lega, kterou po tisící uklízíte do barevných boxů na hračky a víte, že zítra bude zase pod postelí, na skříni, v koši,

nebo někde úplně jinde, jen ne v tom boxu. A proto si užívám každý den a vím, že jsem šťastná. Buďte taky!

Tak šel čas...

           Když mi bylo deset, toužila jsem, aby mi bylo dvanáct. Když mi bylo dvanáct, chtěla jsem, aby užuž mi bylo sedmnáct. V sedmnácti se jako skvělej věk jevila dvacítka. Teď bych dala občas nevím co za to, aby mi bylo znovu pět.

                V deseti letech jsem neměla žádný starosti, ale cítila jsem se už strašně dospělá. Měla jsem (a pořád mám!) mámu, která by se kvůli mně rozkrájela. Dělala pro mě první poslední, vždycky dbala na to, abych hlavně já měla všechno, co bylo potřeba, ale nerozmazlovala mě. Vštípila mi všechny mravní zásady, ze kterých čerpám dnes a denně doteď, našla si druhou práci, když jsem chtěla na finančně náročnější internátní gympl v Olomouci a hlavně mi věřila a dokázala mě tam ve 13 letech pustit, protože jsem to chtěla. Ovšem v těch deseti jedenácti letech jsem prostě hlavně chtěla být už dospělá. Nebo aspoň trochu dospělá. Dospělost pro mě tehdy představovala to, že musím řešit nějaké problémy, mám starosti s tím a s tím, chodím do práce, mám pár svých peněz, za který si můžu koupit, co chci (třeba novej penál nebo plyšáka). Čím víc se mě máma snažila ubránit před všemi problémy, který jí život jako svobodný matce občas přinášel, tím víc cool mi připadalo je mít.

                Stála jsem na balkoně domu, kde jsme žili tehdy ještě všichni pohromadě – babička, máma a já, strejda s tetou, dva bratranci a sestřenice. Koukala jsem do zahrady (ano, tam, kde dnes stojí náš nový dům) a říkala si, jak by to bylo fajn být dospělá a mít konečně taky nějaký starosti. Že to je hrozná nuda, že nemám, o čem důležitým přemýšlet, že se nic neděje a pořád jen dokola chodím do školy a ze školy (tehdy navíc ještě s jedničkama), pak si dám babiččin výbornej, každej den jinej a vždycky teplej oběd, pak jdu na zahradu s malýma bratránkama, nebo někam na louku s kamarádkou (ani s tou jsem neměla snad nikdy žádnej konflikt, nebo si to aspoň nepamatuju), pak zase dostanu doma večeři, koukáme se s mamkou na telku, nebo si povídáme a jdu spát. Bez starostí. Nuda, co? Jo, přesně to jsem si v deseti letech myslela.

                Ve dvanácti jsem už měla za sebou první zamilování, první pusu a začala jsem kouřit. Tehdy se ještě prodávaly cigarety po kusech, kusovky. Celá krabička byla pro dvanáctiletý dítě s přesně neurčeným kapesným dost drahá věc. Kusovka stála nejdřív dvě, pak tři koruny. To už se dalo. Chodili jsme si je kupovat do trafiky. Dvě kusovky, prosím. – Tady máš. 6 korun. A nekuřte to nikde na očích. – Děkuju, nashledanou. Z dnešního pohledu děs. Jenže tenkrát se to ještě tolik nehlídalo a neřešilo. Ve dvanácti kouřil kde kdo (což je možná dnes bohužel furt stejný). Ani nebyly na krabičkách žádný strašidelný nápisy. Zalezli jsme si vždycky s poctivě koupenýma kusovýma lehkýma Petrama do budky na autobusovým nádraží nebo za kostel. Jo a to už byly pořádný starosti! Hlavně aby nás nikdo neviděl! Všichni dospělí (kromě prodavače v trafice) byli v tu chvíli naši nepřátelé. Na malým městě se všichni znají alespoň od vidění a všichni to můžou napráskat vašim rodičům. Což se taky za nedlouho stalo. A protože moje mamka se mnou měla vždycky svatou trpělivost a nikdy nic neřešila výpraskem, čekal mě doma dvouhodinový monolog do duše plný zklamání. Fakt to bylo stokrát bolestnější a nejspíš i účinnější než dostat pár facek nebo na prdel. Tedy až tak účinný to nebylo, protože jsem kouřila dál, ale měla jsem fakt hodně špatný svědomí vůči mámě. A už jsem měla starosti. Hurá, dospělost se blíží, říkala jsem si.

                Jenže to jaksi nebylo nic proti tomu, co následovalo, když mi bylo skoro šestnáct. To mě totiž skutečně začali zajímat kluci. To byly teprve komplikace jedna za druhou! Už jsem psala o tom, jak jsem se v jedenácti poprvé zamilovala do kluka s krásným úsměvem, širokýma ramenama a světlýma kudrnatýma vlasama. Jo, do toho, co je teď můj manžel a otec našich dětí. Tak do něj jsem byla blázen do těch šestnácti bez přestávky. Ještě před několika lety bych mu to v životě nepřiznala a skoro nikdo to ani tehdy nevěděl, ale dnes už je to fuk, protože jsem mu všechno řekla a společně se tomu smějeme. V šestnácti jsem měla první vážnej vztah. Zamilovala jsem se podruhý a na chvíli jsem měla pocit, že se mi strašně ulevilo. Že už nemyslím jen na toho jednoho, kterej mě navíc nejspíš nechce, a byla jsem spokojená. Po dvou a půl letech jsme se rozešli. Dneska už je jedno kdo s kým a jakým způsobem. Všechno špatný, co jsme si v tý době řekli, nebo udělali, je dneska už zapomenuto. Já už si pamatuju jen to, kde byl ten hlavní problém, proč ten vztah musel skončit. I přesto, že jsem nenapravitelný flegmatik, a spoustu věcí házím za hlavu, protože se mi jimi prostě jen nechce zabývat, tak myslím, že co se týče vztahů a mužů, učím se celkem rychle. Vždycky, když nějaká láska skončila, řekla jsem si, že takhle už teda ne. Že už se takhle znova nenachytám. Takže po několika letech (spíš jednom desetiletí) učení se, zkoumání, ubližování sobě i druhým, zbytečných hádek a něžných usmiřování, nezávazného sexu i svazující vášně, po chvílích bezbřehé radosti i neutichajícího pláče, trápení sebe i ostatních, jsem si vybrala správně. Vytvořila jsem si totiž takový ideál, co můj muž nesmí a musí splňovat.

• -         Nepít alkohol víc, než mi přijde normální
• -          Chodit včas
• -          Nepodvádět mě
• -          Nechat mě ve vztahu žít a dýchat
• -          Nechat mi můj vlastní prostor
• -          Nechat si svůj vlastní prostor
• -          Mít vlastní názor
• -          Brát v úvahu můj názor
• -          Nenechat se vyživovat
• -          Zastat se mě vždy a všude
• -          Věřit mi
• -          Milovat mě

Jsem náročná? Já myslím, že ne. Myslím, že tohle všechno by měla chtít každá žena a každá to dost možná i chce. Jenže někdy ta cesta za ideálem je složitá, téměř nemožná nebo pro různé domnělé překážky neuskutečnitelná. Proto jsem vděčná za to, že jsem se jí držela a dnes můžu říct, že můj muž je pro mě ideál. Dokážu mu s klidem odpustit, že nikdy nikde nezavírá dveře a dvířka, moc kouří, vzteká se u fotbalu, nesnáší parný léto, i sebelepší jídlo si nechá nejdřív úplně vystydnout, nerad telefonuje, neumí vařit, dokáže sníst čokoládu a brambůrky najednou během deseti minut, vždycky má televizi moc nahlas a už skoro vůbec nehraje na kytaru. Nikdy bych mu ale neodpustila, kdyby mě nemiloval a žil proti mně místo toho, aby žil se mnou. Kdyby moc pil a podváděl mě, nechodil do práce a nechal se ode mě vyživovat. A kdyby chodil pozdě. 

O psaní

             Je poledne a v celým domě je úplný ticho. Krásný. Honzík je dnes ve školce, Adámek vstával kolem šestý, takže v tuhle chvíli si už hezky vychutnává svoji poobědovou siestu. Natálka už u nás bývá jen o víkendech a stejně by byla v tuhle chvíli ve škole, manžel je v práci a Fík předstírá, že spí. Televizi jsem vypnula, mobil ztlumila na vibrační režim a náš elektrický zvonek jsem radši vyndala ze zásuvky, kdyby zase náhodou pošťáky napadlo přijít až odpoledne a zvonit dvakrát. Na to mi jsou chvilky, kdy Adámek spí, moc drahý. Mám asi tak půl hodiny, kdy nemusím nic. Kolem jedný hodiny mi přijdou online výpisy z brazilských bank, který bude potřeba buď všechny rovnou zaúčtovat a vyrovnat, nebo alespoň zjistit, čeho se platby týkají a jak se s nimi naloží dál. Podklady pro účtování mám ty, u kterých je to možný, připravený už od včerejšího večera, nebo dnešního dopoledne. Udělám si kafe a otevřu knížku. Nebo ne, budu psát. Nevím o čem a nevím proč, ale prostě musím.

                Sama ani nevím, kdy ta podivná potřeba se občas z něčeho vypsat, přišla. Pamatuju si, že první deníček jsem si založila ve třetí třídě. Ten rok jsem se začala učit ve škole francouzsky a sama doma anglicky. V tý samý době jsem objevila populární hudbu, bodejť by taky ne, když to byl rok, kdy začala vysílat Nova, a objevilo se Eso s Terezou Pergnerovou. Neříkejte mi, že byl někdo, kdo se na to nekoukal?! Takže jsem psala o písničkách, o škole a o Twenty 4 Seven nebo 2Unlimited nebo možná i o Maduaru. O dva roky později jsem se poprvý doopravdy zamilovala. Láska povznáší, takže jsem si založila nový deník a psala vzletně. Asi dva měsíce. Pak jsem si nechala zlomit svoje ještě dětský srdíčko a psala smutně. To mi vydrželo pár let. Psala jsem i básničky. Některý si pamatuju dodneška a některý zmizely v křemíkovým nebi společně s naším prvním počítačem připojeným k internetu přes pevnou linku. Tak asi v patnácti jsem dokončila svoji první a zatím jedinou knížku. Tedy spíš knížečku. Byla dost depresivní a no… jak to říct? Divná. Nemám tušení, kde je jí konec. Nejspíš na nějakým zničeným cédéčku. Asi tak od sedmnácti jsem si psala první opravdovej deník. Takovej ten, jak se dá zamknout, píšete si do něj úplně všechno a rozhodně nechcete, aby ho někdo někdy našel. Do něj jsem psala hodně často, hodně dlouhý zápisky, pravdivý a dost podrobně popsaný zážitky a pocity. Pamatuju si, že jsem tam třeba napsala, že vůbec nerozumím chlapům. Že nevím, co si jednou počnu, když budu mít nějaký syny, jestli je vůbec někdy pochopím, jestli budu dobrá máma, když ne. Chlapečci jsou dnes ještě malý, ale zatím mi to porozumění jim, myslím, celkem jde. Potom jsem tam taky napsala, že dokud nebudu s Honzou, mým současným manželem, nebudu nikdy stoprocentně šťastná. On byl ta první láska v pátý třídě, první pusa, první milostnej dopis a první zlomený srdce. V době, kdy jsem to o něm napsala, jsem měla před sebou ještě dva delší vztahy a hodně těch velmi krátkých. Jak ale víte, nakonec všechno dobře dopadlo. První blog jsem si založila ve dvaceti. Pak jsem měla rozepsaných několik povídek a několik románů. Nikdy z toho nic nebylo a většinu jsem nenávratně smazala, když jsem se k nim s odstupem času vrátila. Nedohledatelný. V životě se mi opakují kratší a delší období, kdy se mi psát nechce a nejde to. A protože mě ani tehdy netíží žádný deadlajny, nepíšu. Dávno o sobě vím, že nejlíp pracuju ve stresu (zkuste se naučit 6 let dějepisný látky během svaťáku, 15 lekcí portugalštiny za 4 měsíce nebo postavit dům za tři). Když je jen klid a pohoda, většinou je v mojí hlavě vymeteno. Teď prožívám sice taky klid a pohodu, ale zároveň tolik nových podnětů, událostí a pocitů, který se mi chce popsat aspoň do wordovskýho dokumentu, protože psát tužkou už skoro neumím.

                A tak tady sedím, piju třetí kafe a píšu a píšu. Něco jen pro sebe a něco pro kohokoli. A mám ze sebe radost, že dokážu vyplnit volnej čas i něčím jiným, než čuměním do facebooku a brouzdáním po netu. Přiznám se, že někdy není čas vůbec a to mi asi ani ten můj stres nepomůže. Přece jen, jsem máma dvou kluků, manželka, pracuju na částečnej úvazek 5 hodin denně, uklízím, krmím, přebaluju, hraju si, peru, skládám prádlo (na žehlení většinou není čas), chodím do a ze školky, čtu, doučuju angličtinu, někdy dokonce vařím nebo se bavím s kamarádkama na drinku, večeři nebo v sauně. Žiju.

Čas na knihy

                V posledních dvou měsících jsem vymyslela spoustu teorií o tom, co, kdy a jak budu psát. Vzhledem k tomu, že jste tady za celou tu dobu nenarazili ani na jedno písmenko, je jasný, že všechny ty teorie byly úplně k ničemu a zůstaly jen těma teoriema bez uvedení do praxe. Až dneska jsem si řekla, že už ten přetlak myšlenek v hlavě musím utřídit a hodit na papír (nebo teda spíš monitor). Kašlu na teorie a budu psát.

               

              Dala jsem si předsevzetí (říká se tomu vůbec tak, když není 1. ledna?), že budu zase hodně číst. Naposled jsem opravdu hodně četla ve čtvrťáku na gymplu, abych dohnala všechny ty předešlý proflákaný ročníky a v klidu udělala maturitu z češtiny. Pak jsem pár let předstírala, že čtu všechna možná skripta a naučnou literaturu týkající se buď filologie, nebo médií. Dva roky jsem o beletrii zavadila jen v rámci předmětu o portugalský a brazilský literatuře. A pak dlouho pusto prázdno. Nejdřív nebyla chuť a posledních pár let ani čas. Jo, já vím, čas je vždycky, když si ho chceme udělat, ale já jsem si prostě radši našla čas třeba na hraní s dětma nebo spánek. Teď už si děti vyhrají dost samy a mně už stačí spát třeba jen pět nebo šest hodin denně, protože spánek je ne-pře-ru-šo-va-ný! Nikdo už se nebudí v noci na kojení a přebalování, nikdo nechodí v noci dvakrát čůrat a dokonce většinou ani nikdo neblinká.

A tak se dostávám k tomu, že za poslední čtyři měsíce jsem přečetla několik knih. Někomu to nejspíš nepřijde jako něco, o čem je potřeba se vůbec bavit. Prostě normálka. OK, nebavte se o tom. Já jsem ale sama na sebe hrdá, jak jsem si na to vše udělala čas, jak mě to baví, jak mi ty stránky a knížky pěkně odsejpaj a že jsem taky konečně zašla po osmi měsících do knihovny, zaplatila 50 korun pokuty z prodlení a půjčila si kromě Příhod mašinky Tomáše, Velké knihy o bagrech a Jedinečného světa vlaků i Murakamiho a Austenovou. Norské dřevo a Rozum a cit jsou zatím letos jediná díla, který jsem si půjčila v knihovně. Ty ostatní jsem buď dostala (děkuju!), nebo si koupila sama a u všech jsem ráda, že je ve svý domácí knihovničce mám a už teď vím, že k některým se budu vracet. Rozhodně si za pár let zase přečtu všechny tři romány od Radky Třeštíkový (Dobře mi tak, To prší moře, Bábovky). Tahle mladá spisovatelka na mateřský zatím sype jednu knížku za rok, tak až si udělá v psaní pauzu, vrátím se k těm minulým. 

Murakami mě obrovsky překvapil. Jo, vím, že Norský dřevo četl už asi každej. Já až teď. Nějak se mi do toho dřív nechtělo. Jako fakt japonskej román? – říkala jsem si. Co může proboha někoho bavit na japonský kultuře? Musí bejt přece tak strašně jiná a nesrozumitelná. Ne tak Murakami. Jak je totiž napsáno v dodatku: „kdyby neměly postavy japonská jména, může se příběh odehrávat kdekoli jinde.“ Mezi dalšími jsem četla například Kafe a cigárko, Deník ajťáka, Necudnou, Rozum a cit, Deník fejsbukové matky a teď mi leží na nočním stolku P.S. od Ani Geislerový. Rozhodně je to nejkrásnější kniha zvenku i zevnitř díky ilustracím Aniny sestry Lely. Trošku jsem se obávala, aby vzhled nebyl o moc povedenější než obsah, ale naštěstí se nic takovýho nepotvrdilo. Fejetony, kterými Aňa přispívala do časopisu ELLE, jsem nikdy nečetla, ale stojí rozhodně za to! Dál se chystám na Deníček moderního fotra 1 a 2, dvě knížky pohádek od Veroniky Hurdový a taky zase nějakou tu klasiku. Musím říct, že je fakt příjemný číst něco jinýho než Jak se bude jmenovat vaše dítě a podobný tituly.

              

  Už nám (tedy mně a manželovi) nezbývá žádný čas na společný sledování různých seriálů, takže jsem trošku out v rámci facebookový diskuze, ale co už. Televize u nás běží sice neustále, jenže se v podstatě omezujeme na JimJam, případně několik sérií o Spongebobovi a když se někdo už fakt rozhodne, že chce koukat na něco jinýho, tak je to jednou za týden manžel a to jen v případě, že běží fotbal, hokej nebo aspoň tenis. Já si raději přečtu zprávy na netu, protože neustálý dohadování se s dětmi, že přece tenhle díl Pingú nebo Statečných autíček ještě vůbec nikdy neviděly (i když ho viděly samozřejmě aspoň pětkrát) nemá cenu. Ze zpráv vím pak stejně kulový. A jestli to nakonec není jedno, žejo.

Jak jsem k portugalštině přišla?

Pravděpodobně většina lidí, která mě zná dobře, ví, že se domluvím portugalsky. Téměř každý, komu se o tom zmíním poprvé, položí jednu otázku: „Jak jsi k tomu přišla?“ Dle mého názoru není tato dovednost nic světoborného, ale zase musím uznat, že minimálně tady u nás na Vysočině se nejedná o úplně běžný jazyk a tak se tím můžu trošičku chlubit. Je pravda, že to je celkem bizarní příběh, i když zároveň úplně obyčejný. Nicméně tato malá náhoda z roku 2003 zapříčinila to, jakým směrem se ubíral můj další život, jak už to tak s náhodami bývá. Pokusím se vám tento nápadný, ale velmi důležitý moment v mém životě trošku přiblížit.

Myslím, že byl listopad 2003 a já jsem studovala (ehm, tedy spíš prolézala) gymnázium v Jihlavě. Neměla jsem až tak špatné známky, ale zřejmě proto, že jsem opravdu nestudovala a nijak zvlášť se na výuku nepřipravovala, měla jsem daleko i k jedničkám. Prostě průměr. Tak nějak samo to šlo na dvojky, sem tam trojka. V oblíbených předmětech (angličtina, francouzština) jsem si vylepšovala vysvědčení jedničkami, ale například o matice nebo fyzice bych se zase raději nezmiňovala. Vyrostla jsem tedy do oktávy, což je maturitní ročník osmiletého gymnázia. Měli jsme si zvolit, z jakých předmětů chceme skládat tu slavnou zkoušku dospělosti a kam dál se vydáme na vysokou školu, protože jak každý ví, z gymplu umíte všeho trochu, ale dohromady nic a nikdo vás nebude chtít s tímhle nic zaměstnat. Jenže co se mnou? Přírodovědné obory jsem vyřadila rovnou, protože jak už bylo řečeno, šly trochu mimo mě. Zbývaly tedy možnosti jako psychologie, sociologie, práva, žurnalistika nebo jazyky. První tři jsem zavrhla buď v domnění, že se jedná o moc obsáhlé a tedy náročné obory, nebo že se na ně stejně hlásí tolik lidí, že bych se svými sklony k lenosti neměla šanci dostat se mezi prvních 50 z 1000 uchazečů. Žurnalistika byla nereálná z toho důvodu, že jsem nikdy nic nenapsala snad kromě pár básniček. To jaksi samozřejmě nestačí. Zbývaly tedy ty jazyky. Jevily se mi jako jediná možnost. Od osmi let jsem se učila ve škole francouzsky, mluvila jsem plynně a bavilo mě to. Angličtinu jsem se začala učit jako samouk asi v deseti letech z písniček v Esu a Bravíčku. O anglistice se ovšem traduje, že je fakt těžké se na ni dostat, protože uchazečů je hodně a tudíž jsou na ně kladeny opravdu vysoké nároky. Nic pro moji povahu. Jsem založením trošku flákač a abych teď v maturitním ročníku ještě něco doháněla, tak to mě ani nehne. Takhle jsem tedy vytřídila angličtinu. Už jsme skoro ve finále. Rozhodla jsem pro francouzštinu. Nevím, jak je to dnes, ale před těmi 12 lety bylo možné studovat francouzskou filologii smysluplně jen na třech mnou akceptovatelných univerzitách – Palackého v Olomouci, Masarykově v Brně a na Karlově univerzitě v Praze. Jenže ještě předtím, než jsem si na všechny podala přihlášku, udělala zkoušky a byla na všechny přijata, vydaly jsme se s mamkou právě v listopadu 2003 na Den otevřených dveří na Univerzitu Palackého v Olomouci. Mamka má nedaleko téměř celoživotní kamarádku, která má dceru, která je zase mojí úplně celoživotní kamarádkou. Vídáme se všechny čtyři několikrát ročně, navštěvujeme se už přes třicet let na Hané i na Vysočině, jezdily jsme společně na dovolené a vzájemně jsme si svědčily na svatbách. Logicky tedy byla Olomouc mojí prioritou. Mimo jiné jsem tam strávila dva roky na dvojjazyčném gymnáziu a měla několik kamarádek a známých i z této doby.

V listopadu 2003 se tedy procházíme s mamkou po téměř prázdné a ztichlé chodbě filozofické fakulty. Míjíme dveře s nápisem „Katedra romanistiky“. Jsme přímo v části velké budovy, kde se vyučuje pouze francouzština, španělština, latina a to bylo tak všechno, co jsem si tehdy dokázala představit. „Problém je, že tady bych mohla studovat francouzštinu jen v kombinaci s nějakým dalším oborem, nejlíp jazykem. Ale jakým? Na angličtinu bych se nejspíš nedostala a žádnej jinej neumím,“ povídám mamce. „Co třeba španělština?“ Mamka úplně v klidu hledá řešení, které je ale k ničemu, protože opravdu musíte španělsky umět, aby vás na univerzitě chtěli. Vysvětlím jí, že se dělají jazykové testy a pohovor ve španělštině a že existují i španělská gymnázia. Šly jsme dál a najednou se mamka zastavila a ukázala na dveře: „No a co třeba portugalština? To mi neříkej, že bys musela umět i portugalsky? Kde by se to jako ty lidi naučili?“ Jako první mě napadlo, proč proboha portugalština? Když jsem se ale nad tím zamyslela, tak jsem si řekla, proč vlastně ne a že má mamka pravdu, že fakt nevím, kde by se to ti potencionální studenti portugalštiny měli naučit. Chvilku jsme se na chodbě dohadovaly, jestli se jít zeptat na víc podrobností a možná se trochu ztrapnit, nebo jít pryč a zkusit vymyslet něco jiného. Nakonec jsme zaťukaly na pootevřené dveře a šly dál. Uvnitř byla moc milá magistra. Během následujících deseti minut nám ukázala učebnici portugalštiny, která se dá sehnat v knihkupectví, a vysvětlila, že na přijetí se stačí naučit 10 lekcí z té knihy a přečíst 10 literárních děl portugalských a brazilských autorů. Když dodala, že uchazečů je každý rok kolem 25 a přijatých 12-15, znělo mi to jako celkem férová nabídka. Do přijímaček zbývalo asi půl roku, to se dokážu naučit v pohodě a přečíst pár knížek taky nemůže být problém. Ještě ten den jsem si koupila tu zmiňovanou učebnici a začala hledat, kdo by tak mohl být spisovatel z Portugalska nebo Brazílie. Tehdy hodně letěl Paulo Coelho, který byl bohužel často ke zklamání pedagogů z portugalštiny jediný, koho jsme my – potencionální uchazeči oboru portugalština - znali. Následujících šest měsíců jsem se tedy kromě maturity připravovala i na přijímačky z portugalštiny. Do Olomouce mě přijali a tak jsem mohla v září 2004 nastoupit na obory francouzská a portugalská filologie. A tohle je příběh, jak jsem k portugalštině jako slepý k houslím přišla. V Olomouci jsem nedostudovala. Nedostudovala jsem bohužel ani o dva roky později v Praze, protože jsem opět ten lenoch a flegmatik a vůbec ne studijní typ.

I tak je ale portugalština jedním z hlavních důvodů, proč mám dnes už téměř tři roky dobrou práci s možností částečného úvazku během mateřské, možností pracovat z domu, pravidelnou výplatou, 6 týdny dovolené a 13., 14. a 15. platem. Během studií portugalštiny v Praze jsem strávila jeden semestr na univerzitě v Lisabonu a vzhledem k rozčarování, se kterým jsem se odtud vracela zpět do Prahy, by mě nikdy nenapadlo, že pro mě bude tento jazyk jednou mým denním chlebem. Díky, mami, že jsi mi ho tehdy vybrala.