Člověk se ani neohlédne a léto je
pryč. Podle mě letos ani pořádně nezačalo a už se přiblížil
podzim. Užili jsem si pár dní krásného babího neboli
indiánského léta, stromy zčervenaly, tráva zežloutla, ochladilo
se a najednou je půlka listopadu. Od letošního 1. ledna bydlíme
oficiálně v novém domě a já mám pocit, že těch skoro 11
měsíců uteklo tak rychle jako nikdy předtím. Na jednu stranu to
má i nesporné výhody. Například na hypotéce nám tím pádem
zbývá už jen 29 let. Jo, fakt hurá! :)
Od začátku jara až doteď jsme
udělali kolem domu vše, co se dalo stihnout v rámci finančních a časových možností. Pokračovat budeme zase příští
rok, až roztaje sníh (bude-li vůbec nějaký) a rozmrzne zem.
Obrovský dík patří hlavně mému muži, protože jakožto panelákové dítě mi opravdu dělá radost. Maká, co může, a hlavně se naučil
spoustu nových věcí, postupů a různých zákonitostí zahrady,
které se mu budou v následujících desítkách let ještě mockrát
hodit.
Našemu Honzíkovi už bude na jaře pět let,
letos mu odstartoval předposlední rok ve školce. Učí se psát,
počítat, vyptává se úplně na všechno včetně toho, kdo z čího
břicha se narodil a proč byl spojený zrovna pupíkem. Baví ho
knížky o autech, zvířatech a dinosaurech. Všechno, co přečteme nebo co uslyší v televizi, si pamatuje. Běžně mi dává otázky typu:
„Jakou krev má chobotnice?“ nebo „Má medúza mozek?“ a
nevyhnutelná: „Proč vyhynuli dinosauři?“ Přiznávám, že
občas, když se blíží pracovně náročnější polovina měsíce
nebo nedej bože závěrka, mám hlavu jako balón. Moje mozková
kapacita se pak smrskne jen na vědomosti o zvířatech a účtování přijatých plateb v brazilských reálech. Na ostatní mi jaksi
nezbývají mozkový buňky ani čas.
Dny mezitím jsou ale báječný. Z
Adámka nám roste nejspíš artista, herec nebo nějaký jiný druh
komedianta, takže o zábavu máme postaráno. Já vím, že se jen
chová jako většina dětí, ale pořád si nějak nemůžu
zvyknout, že občas vyleze na stůl, předběhne Honzíka nebo metá
kotrmelce na gauči, aniž by ho pramálo zajímalo, jestli nedopadne
až na zem. Je to fakt drsňák. Nefňuká kvůli hloupostem, do
všeho jde po hlavě a s nadšením, což zejména u zkoušení
nových pokrmů oceňuji. Pokud totiž znáte naše zkušenosti v
tomhle směru s Natálkou a Honzíkem, nedivíte se. Je rychlý, má
sílu a nebojí se ničeho. Uvidíme, jestli mu to vydrží,
až půjde poprvé do školky. V říjnu mu byly dva roky, takže to
má za pár.
Natálka oslavila svoje první
dvojciferný narozeniny a je z ní už velká slečna a pomocnice.
Během dní, které tráví u nás, cítím, že v ní mám holčičího
spojence. Musím přiznat, že je to dost často úleva, když stačí
něco říct jen jednou a někdo hned ví, co je tím myšleno a že
vůbec poslouchá a rozumí napoprvé. Prostě parťačka.
