Každý den kapka štěstí

Někdy se všechno tak hezky sejde, že člověk zažije hned celý týden plný malých radostí a po troškách upíjí ze sklenky dokonalého štěstí.

Mně takový týden začal minulou neděli, když se manžel vrátil z nákupu a dovezl mi několik krabiček čerstvých jahod jenom proto, že jsem se zmínila, že bych na ně měla chuť. K tomu pak přidal ještě kytici tulipánů. Ví, že je miluju. Nádhera.

V úterý jsem se po roce viděla s kamarádkou. Vybraly jsme si kavárnu s velkým dětským koutkem. Ukázalo se to jako povedený krok, protože jsme si díky tomu hezky pokecaly a kluci (dva moji + jeden její) si celou dobu hráli bez potřeby naší asistence a bavili se. Středa – dojela jsem si do Jihlavy na dlouho plánovaný sraz s kamarádkami z gymplu a to nemohlo dopadnout jinak, než jako velmi příjemný večer. Za ty roky, co se takto vždycky jednou za rok sejdeme, když přiletí Dagmar z Malty, se témata našich setkání trošku proměnila (od zážitků z maturity, přes kluky, cestování, rozchody, svatby až k dětem), ale pořád je super všechny bývalé spolužačky vidět a slyšet, že se mají čím dál tím líp. Pohoda.

Každý čtvrtek, když asi milion různých okolností dovolí, chodím zase s úplně jinými kamarádkami do sauny. K tomu není potřeba ani jedno jediné slovo. Tedy napadá mě jen jedno – boží!

A v pátek? No přece Deadpool! Ne vážně, jestli vás nebaví komiksy, nebaví vás ani fantasy, máte zmatek v superhrdinech, nemáte rádi Ryana Reynoldse a většinou už kolem desáté večer spíte, nebo po tom alespoň marně toužíte, běžte do kina na Deadpoola na poslední představení toho dne začínající třeba ve 21:30. Tipuju, že i tak vás to bude opravdu bavit, bude vám to připadat vtipné, Ryan Reynolds bude najednou celkem dobře vypadající chlápek a určitě se vám nebude chtít spát. Navíc ten soundtrack je parádní flashback.

A kdyby si někdo myslel, že to je vlastně úplně obyčejný týden, kdy se dohromady nic moc nestalo a není se čím chlubit, tak ať si to klidně myslí, ale věřím, že zaměstnané matky mě pochopí. Věřte nebo ne, tři večery během týdne si užít zábavu mimo domov (bez dětí!) je opravdu neskutečný nadstandard, na který nejsme většinou už pár měsíců nebo i let zvyklé. Spokojenost.

Dokonalé štěstí tohoto týdne budiž dokonáno tím, že ve čtvrtek v noci si můj syn, kterému ještě ani nebyly čtyři roky, dojde v polospánku sám na záchod, rozsvítí si v koupelně, vyčůrá se, umyje si ruce a jde si zase zpátky lehnout do svojí (!!!) postele. Nejen že při tom nevzbudí mladšího brášku, ale ani maminku. Potlačím v sobě paniku z pocitu, že už mě nepotřebuje ani k tomu a budu jen pyšná, že mám tak šikovné dítě. Třešničkou na dortu takzvaného šťastného týdne je sobotní přispání si. Jelikož jsem si velmi dobře vybrala manžela a otce svých dětí, tak mi to jednou za čas dopřeje a popere se s trojnásobným ranním převlékáním a třemi chystanými snídaněmi sám. A to vše jen proto, že nás miluje. Láska.

Jak to všechno teď je?

Před pár lety (přesněji řečeno ještě před pěti) jsem psala celkem dost, celkem často a v podstatě o všem, co mě napadlo. Potom jsem odletěla na prodloužený víkend do Říma a po návratu napsala mojí dávný lásce (rok 1996?), jestli nechce zajít na kafe a už to jelo. Začali jsme spolu žít. Přeskočili jsme všechna trapná rande, ty už jsme si totiž odbyli na tý základce, a pustili se rovnou do společného bydlení, řešení dávných půjček, rozvodových řízení a výchovy tehdy čtyřapůlleté holčičky. Dneska už je z manželovy dcery téměř desetiletá chytrá a krásná slečna, která miluje svoje dva malý brášky, co jsme jí během těch pěti let stihli pořídit. Jak přibývaly děti, ubývalo času na psaní. Nikdy jsem si nedokázala představit, jak silná může láska k dětem být. Dnes už vím, že dokáže zabrat nejen úplně celičké srdce, ale i všechen volný čas. Pokud jí ho chcete dát samozřejmě.

            Téměř přesně před rokem jsme se naplno pustili (dobře, já jsem se pustila) do realizace snu v podobě vlastního domu se zahradou. Našli jsme úplnou náhodou stavební firmu, která se nám líbila ve všech směrech. V té firmě nám ne úplnou náhodou doporučili architekta a ten trpělivě studoval všechny moje nákresy několikrát během let upravovaných tak, aby měly všechno, co si přejeme a můžeme dovolit (ok, tak sauna nebude no). Loňské extra super horké léto jsem strávila mezi účtováním brazilských plateb (což je překvapivě moje práce) a běháním po úřadech. Když jsem si byla 1. září na stavebním úřadě vyzvednout povolení ke stavbě, nikdo snad kromě mě nevěřil, že se budeme moct do konce roku přestěhovat. Místo běhání po úřadech jsem kromě obstarávání dětí a pracovního úvazku, ještě jezdila 3 měsíce na stavbu a zpátky do bytu, spolukoordinovala různé řemeslníky (tedy spíš jim do toho kecala, koordinovali se sami) a vybírala a zjištovala, kdy, kde a co přesně koupit a sehnat. Rozšířila jsem si slovník o různé druhy stavebních materiálů, objevila vychytávky v použití sádrokartonu, nakreslila si kuchyň a vybrala z milionu typů obkladů ty jediné správné, které vyhovovaly nejen cenou, ale hlavně barvou (zelenou koupelnu prostě ne!). Celý jeden den jsem mohla pozorovat bagr, jak rozrývá naši budoucí zahradu, dělá nejdřív obrovskou díru na štěrk a pak ji zase zasypává, aby po ní nezbyl ani náznak nějaké změny ve složení zeminy. Teprve když čtyři dny před Štědrým dnem bylo položeno lino v celém domě a ještě o další den později připojena elektřina, začalo vypadat naše stěhování opravdu reálně. Kamna připojena na komín, v obýváku osamocený ozdobený vánoční stromeček se světelným řetězem a tekoucí teplá voda! Tak nějak v polních podmínkách jsme si rozdali dárky, které Ježíšek samozřejmě už donesl do nového domu, protože všechno sleduje a ví, kde děti budou už od Božího hodu reálně bydlet. 28. prosince jsme všichni poprvé usínali v našem novém domě. Dodnes nemáme dveře a občas někde leží stále nevybalená krabice s drobnostmi, ale to už jsou všechno jen maličkosti. Sedím u stolu v jídelně, manžel kouká na fotbal, děti spí, oheň v kamnech praská a tulipány ve váze kvetou fialově a bíle. Tak to bychom měli. 

Mám zase čas a chuť psát. Mám krásnou a šťastnou rodinu a dům. Všechno se mi nějakým zázrakem povedlo a já mám obrovskou radost, když přijede na návštěvu kamarádka, se kterou jsem se několik let neviděla, a řekne mi, že o mě opravdu nemá strach, protože si jdu za štěstím a spokojenost je na mě vidět i z fotek. Nemůžu říct, že by to ovšem nestálo úsílí a byla to pořád jen procházka růžovým sadem, ale díkybohu jsem povahou z větší části flegmatik a z menší sangvinik (fakt mi to kdysi v psychologickém testu na gymplu vyšlo!) a tudíž většinu věcí zbytečně neřeším a nepřipouštím si hlouposti. Ano, občas je to složité, ale naštěstí se tak s mým někdy cholerickým a přesto úžasným manželem skvěle doplňujeme. On a potom hlavně děti mi dodaly úplně nový pohled na svět a já mám posledních pár let pocit, že tohle je ten pravý život.

            Když budete chtít, přečtěte si o tom občas. Takový hukot, který zažívá matka dvou kluků, macecha jedné slečny, manželka, absolutní antitalent na čísla a přesto finanční účetní, je občas celkem sranda. Fakt!