Když mi bylo deset, toužila jsem, aby mi bylo dvanáct. Když
mi bylo dvanáct, chtěla jsem, aby užuž mi bylo sedmnáct. V sedmnácti se
jako skvělej věk jevila dvacítka. Teď bych dala občas nevím co za to, aby mi
bylo znovu pět.
V deseti
letech jsem neměla žádný starosti, ale cítila jsem se už strašně dospělá. Měla
jsem (a pořád mám!) mámu, která by se kvůli mně rozkrájela. Dělala pro mě první
poslední, vždycky dbala na to, abych hlavně já měla všechno, co bylo potřeba,
ale nerozmazlovala mě. Vštípila mi všechny mravní zásady, ze kterých čerpám
dnes a denně doteď, našla si druhou práci, když jsem chtěla na finančně
náročnější internátní gympl v Olomouci a hlavně mi věřila a dokázala mě
tam ve 13 letech pustit, protože jsem to chtěla. Ovšem v těch deseti
jedenácti letech jsem prostě hlavně chtěla být už dospělá. Nebo aspoň trochu
dospělá. Dospělost pro mě tehdy představovala to, že musím řešit nějaké
problémy, mám starosti s tím a s tím, chodím do práce, mám pár svých
peněz, za který si můžu koupit, co chci (třeba novej penál nebo plyšáka). Čím
víc se mě máma snažila ubránit před všemi problémy, který jí život jako svobodný
matce občas přinášel, tím víc cool mi připadalo je mít.
Stála
jsem na balkoně domu, kde jsme žili tehdy ještě všichni pohromadě – babička,
máma a já, strejda s tetou, dva bratranci a sestřenice. Koukala jsem do
zahrady (ano, tam, kde dnes stojí náš nový dům) a říkala si, jak by to bylo
fajn být dospělá a mít konečně taky nějaký starosti. Že to je hrozná nuda, že
nemám, o čem důležitým přemýšlet, že se nic neděje a pořád jen dokola chodím do
školy a ze školy (tehdy navíc ještě s jedničkama), pak si dám babiččin
výbornej, každej den jinej a vždycky teplej oběd, pak jdu na zahradu
s malýma bratránkama, nebo někam na louku s kamarádkou (ani
s tou jsem neměla snad nikdy žádnej konflikt, nebo si to aspoň
nepamatuju), pak zase dostanu doma večeři, koukáme se s mamkou na telku, nebo
si povídáme a jdu spát. Bez starostí. Nuda, co? Jo, přesně to jsem si
v deseti letech myslela.
Ve
dvanácti jsem už měla za sebou první zamilování, první pusu a začala jsem
kouřit. Tehdy se ještě prodávaly cigarety po kusech, kusovky. Celá krabička
byla pro dvanáctiletý dítě s přesně neurčeným kapesným dost drahá věc.
Kusovka stála nejdřív dvě, pak tři koruny. To už se dalo. Chodili jsme si je
kupovat do trafiky. Dvě kusovky, prosím. – Tady máš. 6 korun. A nekuřte to nikde
na očích. – Děkuju, nashledanou. Z dnešního pohledu děs. Jenže tenkrát se
to ještě tolik nehlídalo a neřešilo. Ve dvanácti kouřil kde kdo (což je možná
dnes bohužel furt stejný). Ani nebyly na krabičkách žádný strašidelný nápisy.
Zalezli jsme si vždycky s poctivě koupenýma kusovýma lehkýma Petrama do
budky na autobusovým nádraží nebo za kostel. Jo a to už byly pořádný starosti!
Hlavně aby nás nikdo neviděl! Všichni dospělí (kromě prodavače v trafice)
byli v tu chvíli naši nepřátelé. Na malým městě se všichni znají alespoň
od vidění a všichni to můžou napráskat vašim rodičům. Což se taky za nedlouho
stalo. A protože moje mamka se mnou měla vždycky svatou trpělivost a nikdy nic
neřešila výpraskem, čekal mě doma dvouhodinový monolog do duše plný zklamání.
Fakt to bylo stokrát bolestnější a nejspíš i účinnější než dostat pár facek
nebo na prdel. Tedy až tak účinný to nebylo, protože jsem kouřila dál, ale měla
jsem fakt hodně špatný svědomí vůči mámě. A už jsem měla starosti. Hurá,
dospělost se blíží, říkala jsem si.
Jenže to
jaksi nebylo nic proti tomu, co následovalo, když mi bylo skoro šestnáct. To mě
totiž skutečně začali zajímat kluci. To byly teprve komplikace jedna za druhou!
Už jsem psala o tom, jak jsem se v jedenácti poprvé zamilovala do kluka
s krásným úsměvem, širokýma ramenama a světlýma kudrnatýma vlasama. Jo, do
toho, co je teď můj manžel a otec našich dětí. Tak do něj jsem byla blázen do
těch šestnácti bez přestávky. Ještě před několika lety bych mu to v životě
nepřiznala a skoro nikdo to ani tehdy nevěděl, ale dnes už je to fuk, protože
jsem mu všechno řekla a společně se tomu smějeme. V šestnácti jsem měla
první vážnej vztah. Zamilovala jsem se podruhý a na chvíli jsem měla pocit, že
se mi strašně ulevilo. Že už nemyslím jen na toho jednoho, kterej mě navíc nejspíš
nechce, a byla jsem spokojená. Po dvou a půl letech jsme se rozešli. Dneska už
je jedno kdo s kým a jakým způsobem. Všechno špatný, co jsme si v tý
době řekli, nebo udělali, je dneska už zapomenuto. Já už si pamatuju jen to,
kde byl ten hlavní problém, proč ten vztah musel skončit. I přesto, že jsem
nenapravitelný flegmatik, a spoustu věcí házím za hlavu, protože se mi jimi
prostě jen nechce zabývat, tak myslím, že co se týče vztahů a mužů, učím se
celkem rychle. Vždycky, když nějaká láska skončila, řekla jsem si, že takhle už
teda ne. Že už se takhle znova nenachytám. Takže po několika letech (spíš
jednom desetiletí) učení se, zkoumání, ubližování sobě i druhým, zbytečných
hádek a něžných usmiřování, nezávazného sexu i svazující vášně, po chvílích
bezbřehé radosti i neutichajícího pláče, trápení sebe i ostatních, jsem si
vybrala správně. Vytvořila jsem si totiž takový ideál, co můj muž nesmí a musí
splňovat.
- - Nepít alkohol víc, než mi přijde normální
- - Chodit včas
- - Nepodvádět mě
- - Nechat mě ve vztahu žít a dýchat
- - Nechat mi můj vlastní prostor
- - Nechat si svůj vlastní prostor
- - Mít vlastní názor
- - Brát v úvahu můj názor
- - Nenechat se vyživovat
- - Zastat se mě vždy a všude
- - Věřit mi
- - Milovat mě
Jsem náročná? Já myslím, že ne. Myslím, že tohle všechno by
měla chtít každá žena a každá to dost možná i chce. Jenže někdy ta cesta za
ideálem je složitá, téměř nemožná nebo pro různé domnělé překážky
neuskutečnitelná. Proto jsem vděčná za to, že jsem se jí držela a dnes můžu
říct, že můj muž je pro mě ideál. Dokážu mu s klidem odpustit, že nikdy
nikde nezavírá dveře a dvířka, moc kouří, vzteká se u fotbalu, nesnáší parný
léto, i sebelepší jídlo si nechá nejdřív úplně vystydnout, nerad telefonuje, neumí
vařit, dokáže sníst čokoládu a brambůrky najednou během deseti minut, vždycky
má televizi moc nahlas a už skoro vůbec nehraje na kytaru. Nikdy bych mu ale
neodpustila, kdyby mě nemiloval a žil proti mně místo toho, aby žil se mnou.
Kdyby moc pil a podváděl mě, nechodil do práce a nechal se ode mě vyživovat. A kdyby
chodil pozdě.
Žádné komentáře:
Okomentovat