Jak jsem k portugalštině přišla?

Pravděpodobně většina lidí, která mě zná dobře, ví, že se domluvím portugalsky. Téměř každý, komu se o tom zmíním poprvé, položí jednu otázku: „Jak jsi k tomu přišla?“ Dle mého názoru není tato dovednost nic světoborného, ale zase musím uznat, že minimálně tady u nás na Vysočině se nejedná o úplně běžný jazyk a tak se tím můžu trošičku chlubit. Je pravda, že to je celkem bizarní příběh, i když zároveň úplně obyčejný. Nicméně tato malá náhoda z roku 2003 zapříčinila to, jakým směrem se ubíral můj další život, jak už to tak s náhodami bývá. Pokusím se vám tento nápadný, ale velmi důležitý moment v mém životě trošku přiblížit.

Myslím, že byl listopad 2003 a já jsem studovala (ehm, tedy spíš prolézala) gymnázium v Jihlavě. Neměla jsem až tak špatné známky, ale zřejmě proto, že jsem opravdu nestudovala a nijak zvlášť se na výuku nepřipravovala, měla jsem daleko i k jedničkám. Prostě průměr. Tak nějak samo to šlo na dvojky, sem tam trojka. V oblíbených předmětech (angličtina, francouzština) jsem si vylepšovala vysvědčení jedničkami, ale například o matice nebo fyzice bych se zase raději nezmiňovala. Vyrostla jsem tedy do oktávy, což je maturitní ročník osmiletého gymnázia. Měli jsme si zvolit, z jakých předmětů chceme skládat tu slavnou zkoušku dospělosti a kam dál se vydáme na vysokou školu, protože jak každý ví, z gymplu umíte všeho trochu, ale dohromady nic a nikdo vás nebude chtít s tímhle nic zaměstnat. Jenže co se mnou? Přírodovědné obory jsem vyřadila rovnou, protože jak už bylo řečeno, šly trochu mimo mě. Zbývaly tedy možnosti jako psychologie, sociologie, práva, žurnalistika nebo jazyky. První tři jsem zavrhla buď v domnění, že se jedná o moc obsáhlé a tedy náročné obory, nebo že se na ně stejně hlásí tolik lidí, že bych se svými sklony k lenosti neměla šanci dostat se mezi prvních 50 z 1000 uchazečů. Žurnalistika byla nereálná z toho důvodu, že jsem nikdy nic nenapsala snad kromě pár básniček. To jaksi samozřejmě nestačí. Zbývaly tedy ty jazyky. Jevily se mi jako jediná možnost. Od osmi let jsem se učila ve škole francouzsky, mluvila jsem plynně a bavilo mě to. Angličtinu jsem se začala učit jako samouk asi v deseti letech z písniček v Esu a Bravíčku. O anglistice se ovšem traduje, že je fakt těžké se na ni dostat, protože uchazečů je hodně a tudíž jsou na ně kladeny opravdu vysoké nároky. Nic pro moji povahu. Jsem založením trošku flákač a abych teď v maturitním ročníku ještě něco doháněla, tak to mě ani nehne. Takhle jsem tedy vytřídila angličtinu. Už jsme skoro ve finále. Rozhodla jsem pro francouzštinu. Nevím, jak je to dnes, ale před těmi 12 lety bylo možné studovat francouzskou filologii smysluplně jen na třech mnou akceptovatelných univerzitách – Palackého v Olomouci, Masarykově v Brně a na Karlově univerzitě v Praze. Jenže ještě předtím, než jsem si na všechny podala přihlášku, udělala zkoušky a byla na všechny přijata, vydaly jsme se s mamkou právě v listopadu 2003 na Den otevřených dveří na Univerzitu Palackého v Olomouci. Mamka má nedaleko téměř celoživotní kamarádku, která má dceru, která je zase mojí úplně celoživotní kamarádkou. Vídáme se všechny čtyři několikrát ročně, navštěvujeme se už přes třicet let na Hané i na Vysočině, jezdily jsme společně na dovolené a vzájemně jsme si svědčily na svatbách. Logicky tedy byla Olomouc mojí prioritou. Mimo jiné jsem tam strávila dva roky na dvojjazyčném gymnáziu a měla několik kamarádek a známých i z této doby.

V listopadu 2003 se tedy procházíme s mamkou po téměř prázdné a ztichlé chodbě filozofické fakulty. Míjíme dveře s nápisem „Katedra romanistiky“. Jsme přímo v části velké budovy, kde se vyučuje pouze francouzština, španělština, latina a to bylo tak všechno, co jsem si tehdy dokázala představit. „Problém je, že tady bych mohla studovat francouzštinu jen v kombinaci s nějakým dalším oborem, nejlíp jazykem. Ale jakým? Na angličtinu bych se nejspíš nedostala a žádnej jinej neumím,“ povídám mamce. „Co třeba španělština?“ Mamka úplně v klidu hledá řešení, které je ale k ničemu, protože opravdu musíte španělsky umět, aby vás na univerzitě chtěli. Vysvětlím jí, že se dělají jazykové testy a pohovor ve španělštině a že existují i španělská gymnázia. Šly jsme dál a najednou se mamka zastavila a ukázala na dveře: „No a co třeba portugalština? To mi neříkej, že bys musela umět i portugalsky? Kde by se to jako ty lidi naučili?“ Jako první mě napadlo, proč proboha portugalština? Když jsem se ale nad tím zamyslela, tak jsem si řekla, proč vlastně ne a že má mamka pravdu, že fakt nevím, kde by se to ti potencionální studenti portugalštiny měli naučit. Chvilku jsme se na chodbě dohadovaly, jestli se jít zeptat na víc podrobností a možná se trochu ztrapnit, nebo jít pryč a zkusit vymyslet něco jiného. Nakonec jsme zaťukaly na pootevřené dveře a šly dál. Uvnitř byla moc milá magistra. Během následujících deseti minut nám ukázala učebnici portugalštiny, která se dá sehnat v knihkupectví, a vysvětlila, že na přijetí se stačí naučit 10 lekcí z té knihy a přečíst 10 literárních děl portugalských a brazilských autorů. Když dodala, že uchazečů je každý rok kolem 25 a přijatých 12-15, znělo mi to jako celkem férová nabídka. Do přijímaček zbývalo asi půl roku, to se dokážu naučit v pohodě a přečíst pár knížek taky nemůže být problém. Ještě ten den jsem si koupila tu zmiňovanou učebnici a začala hledat, kdo by tak mohl být spisovatel z Portugalska nebo Brazílie. Tehdy hodně letěl Paulo Coelho, který byl bohužel často ke zklamání pedagogů z portugalštiny jediný, koho jsme my – potencionální uchazeči oboru portugalština - znali. Následujících šest měsíců jsem se tedy kromě maturity připravovala i na přijímačky z portugalštiny. Do Olomouce mě přijali a tak jsem mohla v září 2004 nastoupit na obory francouzská a portugalská filologie. A tohle je příběh, jak jsem k portugalštině jako slepý k houslím přišla. V Olomouci jsem nedostudovala. Nedostudovala jsem bohužel ani o dva roky později v Praze, protože jsem opět ten lenoch a flegmatik a vůbec ne studijní typ.

I tak je ale portugalština jedním z hlavních důvodů, proč mám dnes už téměř tři roky dobrou práci s možností částečného úvazku během mateřské, možností pracovat z domu, pravidelnou výplatou, 6 týdny dovolené a 13., 14. a 15. platem. Během studií portugalštiny v Praze jsem strávila jeden semestr na univerzitě v Lisabonu a vzhledem k rozčarování, se kterým jsem se odtud vracela zpět do Prahy, by mě nikdy nenapadlo, že pro mě bude tento jazyk jednou mým denním chlebem. Díky, mami, že jsi mi ho tehdy vybrala.